Tereza, Tomáš a Noemi Kerle – rozhovor

Tereza, Tomáš a Noemi Kerle – rozhovor

Od konce července jsou u nás v KRAvíně na rezidenci Tereza a Tomáš Kerle, které doprovází jejich desetiměsíční dcera Noemi. Tereza je performerka a tanečnice, zabývá se ale také fotografií, Tomáš je hudebník, hrající na djembe, bicí, bubny či perkuse, který se poslední dobou věnuje také terénním nahrávkám. Oba spojuje mimo jiné zájem o rytmus, africkou hudbu, chůzi a pobyt v krajině.

V krátkém rozhovoru jsme mluvili o jejich vzájemné spolupráci, Topos kolektivu, site-specific performanci, chůzi s dětmi a ztrácení se v krajině, akustické čistotě.

Čím se v poslední době zabýváte a jak začala a probíhá vaše vzájemná umělecká spolupráce?

Tereza: Já se zabývám site-specific performancí, to je moje hlavní pole působnosti. S Tomášem jsme se v prostoru performance hodně potkali mimo jiné v rámci Topos kolektivu, kde funguji jako site-specific performer a řekněme spoludramaturg. Tomáš také jako spoludramaturg a jako tvůrce zvuku.

Tomáš: Dřív nás spojovaly rytmické aktivity, hodně jsme společně hráli na africké bubny, měli jsme společná vystoupení a kapely. Postupem času začala Tereza víc studovat site-specific performance a pohyb, já se pořád hodně věnuji rozvíjení rytmických motivů, ať už v prostředí kapel či různých experimentálnějších projektů. První velký impulz vyjít z klasického pojetí, že je někdo bubeník nebo perkusista v nějaké kapele, byl Topos kolektiv. Je to uskupení, které balancuje na hraně site-specific performance a hudební tvorby. Hodně si zakládáme na tom, že je vše akustické, je použito minimum moderních médií nebo elektroniky. Vždy si vybíráme prostor, ve kterém tvoříme, a ten prostor by měl být akusticky zajímavý. Kromě Terezy, která plní funkci performerky, se my hudebníci – ať už je to Hanka Hrachovinová na harfu nebo Marek Matvija na flétnu shakuhachi – většinou snažíme být neviditelní. Ne vždycky to tak je, někdy se také stáváme performery, ale dost často pracujeme s nějakou vjemovou deprivací, i pro diváka, který je často ve tmě a slyší nějaké zvuky. Pokud to prostor umožní, pracujeme s tím, že zvuk je dislokovaný. Když jsme dělali Terezinu závěrečnou bakalářskou práci v Nečtinách v Plzeňském kraji, tak nám to otevřelo určité nové obzory, jak přistupovat ke krajině a místům.

Tereza: Kdysi tam měl Ctibor Turba z HAMU rezidence a studio, bylo to dost známé. My jsme tam mnoho let poté pro sebe podruhé objevili krásu tamního lomu, kaple a hrobky.

Tomáš: Tam je to speciální, dá se tvořit jak venku, tak vevnitř. Je tam odsvěcená kaple Sv. Anny, venku pískovcový lom, také už nefunkční. Propojení interiéru a exteriéru je speciální, takový kompaktní celek.

Tereza: Na rezidenci jsme se s Tomášem přihlásili jako Zóna, což je náš kolektiv, nebo tandem, my si často zveme i nějaké hosty, kromě nás dvou…

Tomáš: …a Noemi.

Tereza: A Noemi tam máme, takže jsme kolektiv. Hodně se zaobíráme performancí, sound artem a řekněme ještě instalací.

Tomáš: V Toposu jsme si vyzkoušeli různé experimentální techniky. Já jako hudebník jsem najednou mohl pracovat s materiálem, zkoumat, co vydává jaký zvuk, a v průběhu let víc a víc opouštět tradiční nástroje a zaměřovat se jenom na ty materiály. To pro mě bylo zajímavější a zajímavější. Teď se to s Terezou snažíme rozvíjet v tandemu a v různých prostorech, které jsou výzvou. Pro nás je výzvou pracovat i s médii, s terénními nahrávkami, s fotografií. Nějaký čas se tomu věnujeme, ale nikterak intenzívně. Vždy jsme chtěli udělat představení, nějaký živý výstup. Teď je to pro nás období, kdy si chceme vyzkoušet, jaké je pracovat s terénními nahrávkami, jak je vnímat na abstraktní rovině, to znamená nějakým způsobem je modifikovat. A to samé s vizuálem, jak je doprovázet. Ať už fotografií nebo případně performancí.

Co vás především zaujalo na výzvě na rezidenci v KRA? Proč jste se k nám přihlásili a čím se tu chcete zabývat?

Tomáš: Výzva na KRA rezidenci přišla ve správnou dobu, protože jsme si říkali, že v létě bychom hrozně rádi něco udělali, něco si zkusili. Věděli jsme, že si můžeme udělat nějaké volno, a najednou jsme viděli tuhle výzvu pro skladatele, performery, poutníky. To je další věc, protože se dlouhou dobu věnujeme procházkám. Předtím, než se nám narodila Noemi, to bylo intenzívnější, chodili jsme fakt hodně, máme spoustu deníků se zápisky, dokumentací procházek, tak nás to zaujalo. Spojení pobytu v krajině a zároveň možnost té krajině naslouchat, nechat se jí inspirovat a tvořit v ní.

Tereza: My jsme dlouho, roky vstupovali do krajiny se záměrem prostor nějak mapovat svojí chůzí i vnímáním. Já jsem o tom psala i jednu svoji práci, kterou jsem předložila profesoru filozofie Mikešovi a velice mě překvapilo, že to pochopil, pro něj to bylo skoro až samozřejmé. Nám jde o to, vstoupit do krajiny a jít tak dlouho, dokud se člověk neztratí. Potom se může znovu nalézt. Je to taková rejuvenace nebo znovuoživení….jak to říct, Tomáši?

Tomáš: Znovuoživení nějaké zkušenosti s prostorem obecně.

Tereza: Ztratit sám sebe, a díky tomu se znovu najít, poskládat se dohromady nově. Tohle poutnictví často dovoluje. Pro nás jsou to důležité okamžiky duševního osvěžení a zároveň nás bavilo to mapovat. Možná to vnímáme v souvislosti s filmem Stalker, máme z toho vlastně disciplínu, říkáme tomu stalkerství, nebo „stalkeřina“. Jdeme do nějaké často temné, neznámé krajiny, ve které ztratit se nemusí být třeba úplně příjemné, a doopravdy se ztratíme, jde nám o ten okamžik, kdy už opravdu nevíme, kde jsme na mapě. Jdeme tak daleko od místa, kde jsme vyšli, že je možné, že si nejsme jisti, kde byl výchozí bod. V tu chvíli to začíná být opravdu zajímavé. Chodíme prostorem a když vyjdeme, jsme skutečně osvěženi. Máme z toho samozřejmě dokumentaci, fotografie a deníkové zápisky. Zajímalo nás, jestli bychom tohle dokázali nějak posunout. A najít nějaké médium či způsob, jak to případně představit, ukázat to divákovi. V tuhle chvíli se nám zdá ohromně zajímavá možnost mapovat venkov, protože rurální zvuky a objekty jsou ohromně zajímavé. Nechali jsme se tím zaujmout do té míry, že jsme se trošku odklonili od mapování divoké krajiny, takže úplně nevíme, co z toho bude. V tuhle chvíli nám spíš roste nějaký koncept terénních nahrávek a míchání zvukového prostoru.

Tomáš: Procházení vyžaduje hodně determinace, hodně času a s dětmi se to hodně mění. Každý asi zná, že je jiné, když jde úplně sám. Úplně osamělý poutník vnímá, dostává se do rytmu – v souvislosti s krajinou se mění jeho vnímání, nakonec tělo a venkovní krajina začnou tvořit jednotu, to je známá věc pro lidi, co hodně chodí. Ve dvou se nám to s Terezou také dobře dařilo, člověk musí dodržovat určité věci, nemluví, má určitý fokus.

Tereza: Je to disciplína.

Tomáš: A samozřejmě s dětmi se to promění, protože člověk nemůže jít dlouhou dobu bez přestávky, už je to víc takové výletnění. Teď jsme vyzkoušeli, že nám vyhovuje, když jdeme, a najednou najdeme nějaké místo, které můžeme svým způsobem zmapovat, jak zvukově, tak Tereza může udělat fotografie. Můžeme přemýšlet, jakým způsobem to ztvárníme dál. Anebo co s tím uděláme, až to přineseme domů. To je v tuhle chvíli schůdnější cesta.

Jaké jsou vaše první zkušenosti s vesnicí a okolní krajinou, podnikli jste už několik výletů do okolí, jak to tu na vás působí?

Tereza: Ze vstupů do krajiny, které jsme tady zatím udělali, mě ohromně zaujala obrovská diverzita flóry, to, co jsme prozatím potkali bylo úžasně bohaté a inspirujcí.

Tomáš: Tenhle kraj, jak už je trošku víc nad mořem, může být na první pohled, když člověk projíždí, trochu drsnější. Vyznění je úplně jiné než třeba na Šumavě. Já mám hrozně rád krajinu Karlovarska, která je hodně specifická, hodně drsná, člověk tam zažije úplně jiné věci než na Šumavě. Co mě překvapilo na tomhle místě, když jsem přijel -, což je možná dáno tím, že jsem měl teď poměrně divočejší pracovní měsíce -, je akustická čistota. Že projede pár aut za den, když tady zrovna nějací mladí nepouštějí hudbu z telefonu jako včera, je tu hrozný klid a hrozně málo zvukového smogu. Člověk, který přijede z města, si najednou uvědomí – cože, tady se dá odpočívat. Je to hodně způsobené tím, že tady zvuk zůstává z velké části přirozený, je tady málo sekaček, někde v takových těch chatařských vesnicích, kam lidé jezdí hlavně na víkendy, to člověk slyší pořád. Tohle mi přijde čisté, a tím pádem lze hledat autentičtější soundscapy, pro nahrávání je to fajn. Zdaleka jsme to ještě neprozkoumali, ale jsou tady určitá místa, zvukově i obrazově hodně vděčná. Takže nám se tady líbí. I budova samotná je speciální.

Tereza: V podstatě je ta krajina poměrně přátelská. Včetně místních lidí, kteří jsou také velice přátelští. Krajina je tak akorát divoká. Není to, že by se tady člověk bál někam vejít, nějaké divoké zvěře, rozhodně tady není žádný prales, jsou tady loučky, lesy…

https://toposkolektiv.com/

http://www.cestarytmu.cz/tomas-tereza-kerle

http://www.terezakerle.cz/

Foto Tereza a Tomáš Kerle