Velmi hlučné prázdno
Rozhovor se Skupinou o výstavě Není slyšet (23. 11. 2017 – 4. 3. 2018 ve zvukové galerii IGLOO v Jihlavě), 22. 11. 2017.
Odpovídali Filip Johánek a Ján Solčáni, ptala se Lenka Dolanová.
Instalace Není slyšet navazuje na dílo Alvina Luciera I Am Sitting in a Room z roku 1969, které pracuje s rezonancí hlasu v prostoru v průběhu jeho opakovaného nahrávání. Vy jste svou původní nahrávku vytvořili v KRAvíně v Hranicích u Malče. Jak vznikla a jakým způsobem jste s ní dál pracovali?
Filip: Jako první zvuk – první vrstvu, jak tomu říkáme – jsme nahrávali ticho. Pak jsme to ticho pustili a znova ho nahrávali. Nedocházelo k žádným úpravám. Jediné, co jsme dělali, bylo, že vždycky, když jsme nahráli jednu vrstvu, zvedli jsme hlasitost. Mohli jsme být ještě víc „true“, kdybychom do prostoru jen zpětně přehrávali, co jsme nahráli, a nezesilovali to. My jsme to vždycky zesílili, aby to mikrofony lépe braly. To je asi jediná manipulace, které jsme se dopustili.
Ján: Vlastně jsme multiplikovali prázdno toho prostoru, dokud nevznikl hluk.
Filip: Vůbec jsme neřešili frekvence, dynamiku, procesing. Udělali jsme jenom edit, vystříhali jsme části, které se nám líbily, ty jsme spojili dohromady. Celou tu věc jsme vzali a dali ji Tomáši Vtípilovi, aby udělal master, aby to hezky hrálo.
Když jste nahrávku přenesli sem, do prostoru zvukové galerie IGLOO, tak jste s ní ještě pracovali? Co jste s ní dělali vzhledem k tomuto specifickému prostoru?
Filip: Tomáš si to předpřipravil, udělal distribuci, že jedeme z pěti kanálů – dvě sterea vepředu, dvě sterea vzadu a basák – , po diskusi s námi si to předmíchal. Víme, že to je specifický prostor s větší ozvěnou, že to není studiová místnost. Nějak to tady zní samo o sobě. Řešil jenom poměry, aby všechno bylo slyšet tak, jak si přejeme. Zjednodušeně řečeno jsme to upravovali vzhledem ke specifikám prostoru. Abychom ubrali, pokud by něco hrozně bolelo do uší. A něco, co jsme třeba chtěli, aby tam bylo slyšet a nějakým způsobem to tady mizelo, jsme prostě přidali. Takže řekněme, že Tomáš Vtípil provedl specifický sound design na tenhle prostor, aby to ideálně znělo tak, jak jsme si představovali.
Ján: S tím, že i ten prostor samotný jsme chtěli přiznat.
Filip: Ano, to je důležitá informace.
V doprovodném textu píšete, že pracujete na jedné straně s odezvou prostoru, ale zároveň že se dílo dotýká ztráty hlasu či výpovědi jedince. Takže má v sobě ještě další konceptuální rovinu.
Ján: To vychází ze zážitku, který se nám stal v průběhu rezidence v KRAvíně. Byli jsme v Hospodě U Bambuchů v Libici nad Doubravou. Zatímco jsem stál venku před hospodou, přišel ke mně nějaký místní pán. Právě v momentě, kdy tam venku stál a kouřil, začaly zvonit zvony. Vyptával jsem se na takové ty základní informace, jak často zvoní a podobně, a nakonec z toho vyplynulo, že pán je bývalým zvoníkem. Začal mi popisovat historii kostela a různé charakteristiky zvonů, jak se zvoní na zvon, který má nějaký jiný poměr slitin a podobně, a celé to skončilo tím, že mi řekl, že jednoho dne se probudí a půjde si odzvonit umíráček sám pro sebe a potom si sám lehne do rakve, protože nikdo jiný to za něj neudělá.
Úvod jeho monologu byl pro mě poměrně edukační, a v průběhu vteřiny se změnil na výpověď, možná až výkřik absolutně rezignovaného člověka, který už neočekává nic. Když jsem to potom říkal Filipovi, a když jsme nad tím dál uvažovali, přemýšleli jsme nad tím, že jedinec v prostoru, samotná výpověď, historie nebo paměť jednotlivce může jednoduše zaniknout. On nám něco říkal a jakmile svůj monolog dokončil, tak se to ztratilo.
To byl výchozí bod našeho finálního díla. Z prázdného prostoru jsme tím, že jsme do něj opětovně posílali předešlé záznamy, vytvořili velmi hlučné prázdno. V tomto hlučném prázdnu může jednotlivec zaniknout. Zvukový obraz je doprovázený videem – nevím, zdali je možné hovořit o videu, protože jsou tu prezentované fragmenty textu ve formě titulků. Vycházejí z díla Milo Urbana Živý bič, zaznívá zde dialog mezi dvěma osobami, jedna říká něco té druhé, ta ho poslouchá, ale jakmile přestane poslouchat, celý význam toho slova a věty zanikne. Ztratí se do neznáma.
Přišlo mi zajímavé, jak jste včera říkali, že frekvence pouštěných nahrávek je odlišná od frekvence řeči. Je tady velký hluk, ale je rozumět tomu, co člověk říká. To je překvapivá věc.
Ján: To je bonus zvukové stránky díla, že frekvence, ve kterých se realizuje lidská řeč, v té nahrávce nejsou.
To tedy nebyl záměr?
Filip: Ne, ne, to jsme zjistili včera. Když jsme to tady pustili, tak jsme se bavili a já říkám, vždyť je to vlastně nahlas, ale rozumím sám sobě, slyším se. A Tomáš říkal: no, z těch frekvencí tam skoro nic není.
Pracujete jako Skupina, už jste někde vysvětlovali, že Skupina je vlastně kdokoliv, ale stejně, můžete nějak definovat, kdo nebo co je Skupina?
Filip: Řeknu ta jména, tím je myslím dobré začít: Ján Solčáni, Tomáš Šenkyřík, Zdeněk Tomášek, Jana Kočišová, Filip Drábek, Martin Flašar a Filip Johánek. Je to volné uskupení autorek a autorů, Martin Flašar je teoretik z katedry hudební vědy v Brně. Všichni z nás jsou aktivní ve zvuku a volně spolupracujeme. Třeba Tomáši Šenkyříkovi jsme vydali desku a při té příležitosti jsme se ho zeptali, jestli by nechtěl být součástí Skupiny a on řekl ano. A už nám občas zavolá, jestli neuděláme něco jako Skupina, spolupráce se zintenzívňuje. Stejný příběh byl s Filipem Drábkem, kterému jsme vydali MC pásku, s Jánem jsou dlouholetí kamarádi, takže tam je spojení také intenzívní a příjemné.
Ján: Prvotní motiv Skupiny byl, že jsme chtěli nějakým způsobem vycházet z postupů field recordingu a soundscape. Usoudili jsme, že tam samotná postava autora, případně člověka, který drží rekordér nebo nahrávač v ruce, není vůbec podstatná. A když jsme přemýšleli, jakým způsobem tuto formu nazvat, tak jsme si vybrali slovo Skupina s tím záměrem, že tam není žádný narativ. Skupina může být cokoliv a kdokoliv, z názvu není možné vyčíst gender, sociální postavení, vzdělání, rasu, prakticky nic. Může to být zároveň kdokoliv a nikdo.
Filip: Líbí se nám, že je to do jisté míry anonymní. Do jisté míry jména nechceme. Samozřejmě, někdy je musíš prezentovat, že třeba podepíšeš smlouvu. Když se někdo ptá, kdo je Skupina, tak to řekneš, ale nám šlo o to, primárně nekomunikovat jménem jedince.
Ján: Nějakým způsobem se vyhnout auře autorství.
Zmínil jsi, že se nějakým způsobem točíte kolem terénních nahrávek, ale vy k nim nepřistupujete puristickým způsobem. S nahrávkami dále pracujete, na rozdíl od lidí, kteří nahrávají a nechávají to v čistém stavu. Máte nějaký způsob práce, který vás zajímá nebo který autory víc spojuje?
Filip: Existujeme dva roky. Ze začátku jsme opravdu chtěli zmáčknout „record“, odejít, vrátit se, dát stop. Vlastně do doby téhle výstavy to tak fungovalo, zaznamenáš něco v terénu a moc to nemanipuluješ. Samozřejmě se dá hovořit o tom, že už tím, že tam jsi, bereš si mikrofon, jdeš tam ráno nebo večer, jdeš na to místo a nejdeš na jiné, jsi totální autor. Nikdo jiný to neudělá. Jestli tam pojede šalina nebo ne, ok, za to nemůžeš, ale za spoustu věcí v tom konkrétním čase a prostoru můžeš, protože o tom rozhodneš, jsi v té chvíli autorský činitel.
Zpočátku nám ale šlo hlavně o čisté terénní nahrávky, Tomáš Šenkyřík a Jana Kočišová to dělají také, Filipovi Drábkovi jsme vydali desku, nahrával na Islandu terénní nahrávku a do toho nějakou kytaru.
Skupina spojuje lidi, co mají rádi terénní nahrávky, to je základní definice. Pro nás je to teď první situace, kdy máme výstavu. Řekli jsme si, že budeme pracovat s terénní nahrávkou z KRAvína, ale že usekáváme naši tradici, náš prvotní záměr. Chceme, aby to fungovalo jako výstava, chceme to přizpůsobovat galerijnímu prostoru. Třeba v tom smyslu, že to není lineární. V KRAvíně jsme nahráli nějakých 134 minut, od první vrstvy, kdy jsme zaznamenávali to ticho, po desátou, kdy už v tom byly hrozné rezonance a už se to skoro nedalo vydržet. Tak jsme si řekli, že naším cílem nebude přehrát lidem 134 minut ve smyčce, ale že si vybereme, co se nám líbí, co nějakým způsobem funguje a vystihuje, jak chceme vyjádřit rezonance a koncept, o kterém mluvil Ján.
Ján: My jsme se pro tento způsob rozhodli proto, že jsme si uvědomili, že význam díla stojí mimo to dílo, že vlastně není možné si ho v té nahrávce vyslechnout, není možné ho pochytit výhradně skrz text. V tomto případě nám přišlo přijatelné pracovat metodou, kterou jsme si zvolili.
Filip: Terénní nahrávky mi přišly odlišné od hudby. Dvacet let jsem hrál s kapelou a hudební umělecký svět na mě působil hrozně negativně. Cítil jsem, že se nemůžu moc vyjadřovat a pokud jo, tak se pohybuju v úzkých hranicích a je tam hrozně vidět aura autora. Jako prototyp field recordingové fáze mi přišlo, že jsi v pohodě, neděláš umění a jsi nevinný nahrávač.
Děláme spolu dva roky a každá nová věc znamená dlouhé diskuse, fakt nám to dlouho trvá, než si porozumíme, řekneme, co nechceme a co chceme. Pořád se to vyvíjí, včetně toho, že jsme se teď poprvé rozhodli pro výstavu. Přizpůsobovat nahraný materiál, stříhat v něm, dát to Tomáši Vtípilovi, který do toho autorsky také zasáhl tím, že nějaké frekvence potlačil a jiné vyjel. Od nás měl info, že základem je opravdu terénní nahrávka, tak chceme, aby nedělal nějaké brutální syntézy, ale pracoval s „raw“ materiálem.
Ján: Za těmi 37 minutami, které tu pojedou ve smyčce, jsou desítky hodin diskusí, desítky stran různých zápisů a poznámkového aparátu a podobně. Před tím, než se rozhodneme něco dělat, tak si víceméně vykecáme díry do hlav.
