Sorry, this entry is only available in Czech. For the sake of viewer convenience, the content is shown below in the alternative language. You may click the link to switch the active language.
Mustarinda: umělci v lese, sníh a sauny
O Mustarindě, rezidenčním centru ve středním Finsku, jsem snila už dlouho, příležitost se naskytla letos v únoru. Chtěla jsem uprostřed lesů promyslet chystanou výstavu o lesích, poznat finské umělce, a zároveň prozkoumat, jak může fungovat rezidence v odlehlých lokalitách. Doprovázel mě čtyřletý syn Jacek. Mustarinda mě lákala nejen svým celkovým zaměřením na prakticky testovanou soběstačnost a ekologické myšlení, zároveň se jedná o jednu z mála evropských rezidencí, kam je možné s sebou vzít děti. Tudíž jsme také otestovali možnosti a podoby sdíleného tvůrčího pobytu matky se synem.
Z Helsinek jsme se 1. února vydali vlakem na sever, šest hodin s jedním přestupem. Za oknem bílé lesy, zamrzlá jezera, mezi tím jednoduché dřevěné domky. Vlak byl polprázdný, v našem dětském kupé několik rodičů s holčičkami různého stáří. Při přestupování jsme se potkali s Majou Ingerslev, umělkyní z Dánska, mířící do stejné destinace, a pak společně zjišťovali, odkud jede z Kajaani autobus do Hyrynsalmi.
Pokračovali jsme pak ještě hodinu dál na sever, začalo se už stmívat, zasněžená silnice byla jen spoře osvětlená, všude kolem lesy, z nichž občas vykoukl náznak osídlení, pořád ty sobě podobné dřevěné domky lišící se víceméně jen barvou nátěru, podél silnice značky pozor sobi.
V Hyrynsalmi nás vyzvedli stážisté Sanna a Neal, v místním supermarketu jsme nakoupili jídlo a vydali se autem poslední etapu do ještě temnějšího a zmrzlejšího lesa. Dostali jsme hned varování, že stromy jsou sice na pohled kouzelně zasněžené, ale sníh na nich zledovatěl, takže je ohýbá a kácí a chodit lesem mimo cesty je trochu nebezpečné.
Mustarinda. Její jméno vychází ze starého názvu oblasti a znamená medvěd a kopec duchů. Rezidenční centrum se nachází v kraji Kainnu, v pohoří v blízkosti přírodní rezervace Paljakka. Mustarindu obklopují jedlové lesy, kterými občas probleskne břízka. Zdejší lesy unikátní v rámci Finska i celé severní Evropy, se stromy starými až čtyři sta let. Ukrývají medvědy, polární zajíce, soby, rysy. I v průběhu našeho pobytu někdo zahlédl v blízkosti domu ve sněhu rysí stopy. Les pokrývá 95 procent celé oblasti. Hlavním městem Kainnu je Kajaani (kde mimo jiné pobýval autor finského národního eposu Kalevala, botanik a lingvista Elias Lönnrot), které má 85 tisíc obyvatel. Původními obyvateli byli sámští lovci-rybáři, v 17. století byla oblast osídlena finskými farmáři.
3. února. Začali jsme stavět sněhový domeček a vyzkoušeli sněžnice. Kupodivu nám venku není zima. Dneska byl krásný slunečný den. Mínus 10. Sauna a moje první zkušenost s běháním nahá ve sněhu. Jacek nakreslil traktor s radiátory. Iglú a hnízdečko s vajíčky vevnitř v zimě. Myslí si, že Ježíšek bydlí někde ve Finsku, a tak mu napsal dopis a dal ho pro jistotu už za okno. Přeje si buřty, svítící ohníček a sekačku.
Mustarinda chce být experimentem, soustředí se na téma přežití v době po fosilních palivech. Soběstačnost testují v praktickém provozu domu, který bere energii z geotermálního čerpadla a solárních panelů (fungujících ovšem jen, pokud není střecha pokrytá sněhem). Větrná turbína, která měla zajistit dokonalou soběstačnost, se neosvědčila, nyní se zkoušejí napojit na místní iniciativy obnovitelné energie jako je nedaleko vznikající větrný park. Rozlehlá budova ukrývá řadu pokojů a ateliérů pro rezidenty, společnou kuchyň, jídelnu a společenskou místnost a rozlehlý horní ateliér s velkým oknem s výhledem na červeně natřenou saunu a lesy. Budova byla původně školou. Ubyvatel v regionu ubývá. Nejsou zde velká města a po kolapsu dřevozpracovatelského průmyslu ani příliš pracovních příležitostí. Obnova budovy probíhala od roku 2009 a snažili se zde udržet styl padesátých let, kdy byl dům postaven. (Jacka nejvíce zaujal historický, nicméně zcela funkční dvojitý kávovar na překapávanou kávu.)
10. února. Včera jsme byli poprvé v dřevěné sauně. Sníh a zima mají ve Finsku svůj protiklad v horku saun. V Mustarině mají sauny dvě, dřevěnou a elektrickou. Mezi jednotlivými saunovacími cykly se prostě vyběhne do sněhu, ti odvážnější skáčou přímo do závějí. Při tom se dají pozorovat hvězdy a – když má člověk štěstí – polární záře. Dřevěná sauna je samostatně stojící červeně natřený domek. Vytápěná je jednoduchými kamínky, osvětlovaná svíčkami. Není tu možné dosáhnout tak vysoké teploty jako v té elektrické, ale zase se v ní člověk cítí víc ve spojení s… přírodou? Ve Finsku je skoro stejně saun jako lidí. Tradiční je společné saunování, ačkoli v jistém období (70. – 80. léta minulého století) se prý začaly prosazovat sauny individuální. Modernistická, individualistická idea sauny pro každého. Už se od toho zase upouští. Zjistili, že je to společenská záležitost. (Díky, Ilpo, za přednášku o saunách v sauně.)
(Poznámka – vzpomínka z dětství: Moje první zkušenost se saunou byla v rámci společného saunování dětí v mateřských školách, vybavuje se mi pro mě příliš dlouhý pobyt v horku, nekonečné paměťové hry a pak strašně ledová voda, ve které se nedalo plavat. Někde jsem se dočetla, že v Československu docházelo k saunovému výcviku dětí od roku 1958. Ne vždy bylo prováděné úplně citlivě.)
11. února. Včera jsme byli lyžovat v Ukkohalle. Vyjeli jsme s Jackem až úplně nahoru, bylo to těžké, neb Jáša z té kotvy už skoro padal a naříkal. Nahoře malé zranění – kotva někoho za námi se vysmekla z dráhy a praštila mě dost silně zezadu do nohy, mám tam teď dvě velké modřiny. Sjížděli jsme dost pomalu, mírnější části Jacek sám, prudší spolu. Ostatní byli mezitím na běžecké tůře. Jacek byl potom tak unavený, že v autě cestou zpátky usnul. Ale příjemné místo, bylo tam málo lidí, také kavárna, venkovní sauny a horké bazénky, jezero. (Trochu jako Hlinsko u nás na Vysočině, ale vyšší sjezdovky, samozřejmě víc – a opravdového – sněhu, a také k tomu saunové lázně.)
Večer Sanna a Miina pekly korvapuusti, což jsou skořicové koláčky. Korvapuusti v překladu znamená cosi jako tahání za uši. Jacek při té příležitosti vzpomínal, jak ho paní učitelky ve školce tahaly za uši, když nechtěl jíst. A také, jak se na něj zlobily, když vybarvil veverku černě nebo sníh růžově (nebo to s tím sněhem byla moje školní vzpomínka?). Nicméně nás to přivedlo k diskusi o tom, že veverky i sníh přece mohou mít různou barvu, a ta nemusí vždy vycházet z viditelné skutečnosti. Sníh zbarvený sluncem do růžova a jiných barev jsme v Mustarindě viděli na vlastní oči.
(Poznámka gurmánská: rezidenti si v Mustarindě vaří sami. V únoru se zde sešla skupina, nadšená do vaření a pečení, tak jsme měli často domácí chléb a pizzy pečené v peci na dřevo. Kromě již zmíněných a naprosto zásadních korvapuusti – recept na ně jsme si pečlivě zaznamenali – je další místní sladkostí jsou Runebergintortuu, dortíky s jahodovou marmeládou, na nichž je zajímavé, že se pečou 5. února na narozeniny básníka Johana Ludviga Runebergera, jehož žena je vymyslela. Díky Sanno a Miino a ostatní za veškeré pečení!)
¨
14. února tu slaví den přátel. Dívali jsme se na film v ledovém kině, což je sněhová stěna vzadu za domem, na kterou se promítá z předsálí sauny. Hobbyhorse Revolution je film o zvláštním finském fenoménu – zálibě dospívajících dívek v ježdění na koníčkách na tyčce, pořádají se v tom i soutěže a je to zdá se kromě sportu zároveň tak trochu psychoterapie. Trochu se oteplilo (-3), sníh sjíždí ze střechy domu. Pořád by se nemělo chodit do lesů.
16. února. Krásný slunečný den. Druhý pokus dojít k rozhledně, zase neúspěšný. Odbočka je opravdu nenápadná, přešli jsme ji a pokračovali asi dva kilometry dále po cestě. Pak ale začaly Jacka zábst ruce, tak jsme se museli vrátit. Ale už víme, kde to je! (Jacek dokonce nakreslil i vlastní mapu!)
Sníh, nejen růžový
Brzy jsme zjistili, co to znamená, být v nejzasněženější oblasti ve Finsku. V únoru byla okolní krajina pokrytá metrovou vrstvou sněhu. Les byl pro nás díky tomu do velké míry nedostupný, mimo cesty se dalo kráčet jen ve sněžnicích či na běžkách. Šestnáctikilový Jacek se tolik do sněhu nepropadal, ale pohyb ve sněhu byl pro něj náročný. Je zvláštní být v krajině celé zasypané sněhem, bílá barva všude kolem vyvolává dojem klidu, a zároveň vzbuzuje respekt. Stromy vypadaly jako podivné bytosti, okolo domu jsou rozesety nepravidelně a ve velkých rozestupech, až o pár desítek metrů dál začnou tvořit les. Zdánlivě nehybní obří hlídači. Les je silně přítomný, nejde ho nebrat na vědomí, skoro jako soubor bytostí, které jsou stejně živoucí a soběstačné, ale jinak myslící.
Venku bylo první dny přes den mínus 13 stupňů, pak se oteplilo až na mínus 3 a zase ochladilo. Bavili jsme se tím, jak se řekne v různých jazycích sníh. Ve finštině mají kromě dalších výrazů krásné slovo lumi. V knihovně Mustarindy jsem objevila esej o sněhu, Snow od Marcuse Sedgwicka, který si představuje, jaké to bude, až sníh z planety zmizí: „V nějakém bodě naší budoucnosti pak již nebude žádný sníh, žádný led. Bude existovat pouze ve falešné verzi, ve sterilních hřištích pro super bohaté, na sjezdovkách v ohavných nákupních střediscích, znovu použitý a umělý sníh, jak dech, který prošel příliš mnoha plícemi. Skutečný sníh – čerstvý, přírodní, pomíjivý a téměř nadpřirozený – ten bude pryč.“ Bude Jacek znát sníh, až vyroste, snad, a co jeho děti? Oba jsme nicméně měli pocit, že bychom si sníh měli užít. Pro nás Středoevropany není již úplně běžné mít k dispozici neomezené množství sněhu a vědět, že jen tak neroztaje.
Sníh je spojován s očistou, zásluhu na tom má jeho bílá barva. V určitou chvíli zakryje celou krajinu a dočasně ji změní. Pro Marcuse Sedgwicka je sníh tvořený protiklady: „Žít ve sněhu, byť jen jeden den, znamená nechat si připomínat, jakkoliv nevědomně, že svět není vždy takový, jakým ho vidíme; že se může v okamžiku změnit, k lepšímu či horšímu, a že je, a to je nejvíc matoucí, tvořen současně protiklady, stejně jako sníh. Sníh, který je zároveň lehký a těžký, studený a teplý, krásný a hrozivý. Sníh je víc než jen transformační; je transformací samotnou.“ Sníh nejenže mění krajinu, také zakrývá – a konzervuje. V americkém městě Lakewood se nachází laboratoř ledu (NICL – National Ice Core Laboratory), největší sbírka archivního ledu na planetě. Led z ledovců, které už třeba ani neexistují, je tam uchováván při teplotě mínus 38 stupňů. V bublinách atmosférického vzduchu lapených ve vrstvách zkomprimovaného sněhu lze zjistit nejrůznější informace jako je teplota či množství oxidu uhličitého v atmosféře v různých obdobích. (Více o ní ve speciálním čísle časopisu Cabinet s tématem The North.)
(Poznámka, vzpomínka z dětství: mé vzpomínky na sníh z dětství jsou bělejší. Závěje u babičky na Vysočině, stavění sněhových domů a klouzaček na stráni na babiččině zahradě. Sněhulák pro každého člena rozvětvené rodiny. Nasazování sněhových řetězů při přejíždění Železných hor.)
21. února. Včera jsme byli na rozhledně (!), na Mustarindu dorazila školní třída, tak jsme se přidali k nim. Cesta zmrzlým lesem. Všude okolo jen stromy. Škola měla potom dílnu performance, na základě toho, co dětem stromy připomínaly, vytvářely děti podobné útvary vlastními těly. My s Jackem jsme si kreslili v krásném a prázdném horním ateliéru výhled z okna na saunu se stromy.
Dneska jsme se cestou na nákup do Hyrynsalmi srazili s protijedoucím autem, srážka byla mírná, ale druhé auto, které řídil osmdesátiletý pán, nemohlo vyjet ze zasněžené krajnice. Nicméně nakonec z toho byla příjemná zkušenost, neboť nás pozvali na návštěvu, počkat s nimi, dokud nedorazí traktůrek a pánovo auto nevyprostí. Jeho dcera s vnučnou, které přijely na návštěvu z Helsinek, nás pohostily, a paní vyprávěla, že její maminka chodila do Mustarindy do školy, že ji zavřeli v 70. letech, kdy se oblast v důsledku nedostatku práce začala vylidňovat a hodně lidí emigrovalo do Švédska, Spojených států a Kanady.
22. února. Hodně finských pohádek pro děti má děsivé prvky. Mumínci, které teď s Jackem systematicky sledujeme, ostatně také obsahují dost strašidelné epizody a postavy. Příšera Groka (finsky Mörkö), která chtěla dvěma skřítkům ukrást něco z kufru, ledová paní, která svým pohledem může zmrazit (veverku), Stinky, který všem pořád dělá naschvály. Maminka a tatínek jsou nekonečně dobří a laskaví, ale jednoho dne se tak rozhodnou, že se vydají zažít dobrodružství a Mumínka nechají doma, aby se o sebe postaral. On nic neví a hledá je (až je najde u jeskyně, ale vlastně omylem). Asi že to tu těm dětem méně přikrašlují, a zároveň se jim nebojí rozšiřovat prostor fantazie o věci trochu na hraně.
Chvíli před námi, v lednu, byli v Mustarindě na rezidenci ilustrátorka a antropoložka Sanna Hukkanen a Inkeri Aula, které teď vydávají knihu Metsänpeito, což je podle wikipedie fenomén z finského folklóru, označující lidi či zvířata, co za nevysvětlitelných okolností zmizeli v lese. Doslova lidé pokrytí lesem, kteří ztratili schopnost orientace, stali se pro ostatní neviditelnými, začali vypadat jako skála. Krásné ilustrace z této knížky budou na naší lesní výstavě v Jihlavě.
23. února. Dneska cesta do Suolijärvi. V kulturním domě tam byla oslava geotermální energie, instalovali jim nové tepelné čerpadlo. Servírovali výborné polévky, chléb s máslem a okurkami. Proběhla performance ledního a hnědého medvěda, kteří hráli na housle a pokoušeli se roztančit ostatní. Ve vesnici je čilý společenský život, slaví tam narozeniny, pořádají kurzy tradinčích řemesel, cvičení, houbařské slavnosti a tak dále. Pak jsme navštívili ovčí farmu a pán nás provedl. Má tradiční finské zimě odolné plemeno a vyprávěl, jak mu jednu ovci sežral před pár lety medvěd. Na zpáteční cestě jsme v autě poslouchali finský rock Sielum Veljet a byla to moc příjemná cesta zimní krajinou. Jacek samozřejmě cestou usnul. Medvědice se vydali s námi na návštěvu Mustarindy, jsou ze skupiny Vaara kollektiivi a dělají enrionmentální performance s různými skupinami lidí, věnují se vzdělávacím projektům, jejich základna je v Kajaani.
Večer při saunování jsme viděli polární záři. Nejdřív jen slabý bílý pruh na obzoru, potom různé pohyblivé vertikální čáry. Tentokrát celé bílé.
Mustarinda jako testovací pole
Antti Majava je zakladatel Mustarindy, umělec a teoretik se silným zájem o lesy, ekologii a soběstačnost, propagátor obnovitelné energie, aktivista a organizátor. Kritizuje umělecký svět, který je podle něj překvapivě špatně připraven na ekologické výzvy. Většina ekologických projektů je podle něj zaměřena jen na teoretické otázky: „Často se ukazuje, že ekologická témata jsou – také v uměleckém světě – jen kosmetickým zeleným přelivem, který emise spíše zvyšuje než aby je snižoval.“ Jeho širším cílem v Mustarindě je vytváření „soběstačných, nákladově efektivních a udržitelných fyzických struktur za účelem podpory umělecké aktivity“, které zaručí, že bude možné fungovat i v situacích a obdobích, „kdy kritické myšlení a akce nemají podporu.“ Umění je chápáno jako testovací pole, které narušuje zavedené systémy, hledá nové souvislosti a vztahy a způsoby spolupráce také s mimo-lidským světem. Cílem je, aby se sem lidé vraceli opakovaně, a postupně vytvářeli spřízněnou síť umělců, vědců, teoretiků a dalších spolupracovníků. Je zjevné, že poloha mimo hlavní centra podporuje soustředění – a být (nějakou dobu) mimo pak znamená dostat se hlouběji do středu problému. Navíc Mustarinda své rezidenty přitahuje zvláštním centrifugálním pohybem i poté, co místo opustí.
Dům poskytuje dostatek prostoru k nerušené a soustředěné práci, ale zároveň i dostatek inspirace jak v diskusích s ostatními rezidenty – které vybírají každoročně na podzim na základě veřejné výzvy -, tak v tematicky vybavené knihovně. Mustarinda vydává časopisy a mají i své online rádio. Probíhaly zde diskuse o udržitelnosti, osobním rozvoji, transformaci sebe sama jako cestě ke změně společnosti, klimatické změně a o tom, jak se k ekologickým tématům má postavit umělec.
A také o umění
Dánka Maja, o níž už byla řeč, vystřihuje z papíru jemné přírodní tvary, inspirované okolím, které potom fotografuje v reálných krajinách. (Rozhovor s ní bude v 6. čísle novin O_kraj, vydávaných OGV v Jihlavě.) V Mustarindě celé dny vystřihovala pokroucené tvary místních zmrzlých stromů, které pak umísťovala do blízkosti lesa. Ostatní rezidenti byli z Finska. Ekologie je pro zdejší umělce něčím daleko přirozenějším. Milla, performerka krátce po dokončení studia, považuje klimatickou změnu za daný stav, ve kterém žijeme, nikoliv za téma tvorby. Její přítel a spolurezident Ilpo vyprávěl o touze učit se rozvíjet tradiční metody tvorby a výroby. Mluvilo se také o naději a vzorech k následování, vytváření alternativ, vztahu k reálným věcem a objektům.
27. února. Poslední večer v Mustarindě při večeři probíhala diskuse o stromech. Jak učinit stromy přítomnější v prostoru domu? Jak chápat les, jak se zbavit tradičního antropocentrického vnímání, kde jsou hranice druhů a vnímání. Antti se svěřil, že Mustarinda ho od začátku překvapovala krásou okolního prostředí i tím, že přitahuje podobně naladěné návštěvníky. Prý se vždy s rezidenty spřátelí, a je člověk schopen do svého života pojmout jen omezený počet přátel, musel se odstěhovat. Bydlí nyní v Helsinkách a do Mustarindy jen zajíždí. Díky skvělým stážistům již Mustarinda jeho každodenní přítomnost nevyžaduje.
1. března. Pár dní jsme se ještě strávili v Helsinkách. Výlet na ostrov Suomelinna (kde se mimo jiné nachází rezidenční centrum HIAP). Návštěva kavárny Regatta v malém dřevěném červeném domečku, v zátoce na západě od centra. Ledový kolotoč. Setkání s Petrou Virtanen a Míšou Caskovou, která také patří k týmu Mustarindy. Rozhovor s Anttim Laitinenem, jehož dílo bude součástí výstavy Jak lesy myslí v OGV v Jihlavě, také vyjde v O_kraji.
Ještě na okraj – umělý sníh
Vodní pára přeměněná v ledový krystal při pádu k zemi postupně vrůstá do svého šestihraného tvaru a jelikož každá sněhová vločka padá jinou cestou, mají neopakovatelnou podobu. V Evropě se na konci února – nikoli poprvé – objevil umělý, industriální sníh (alternativní termíny: sníh znečištění, městský sníh) – sníh, způsobený emisemi. Vzlínající vodní pára v průmyslových oblastech zkondenzuje a přilne k malým špinavým poletujícím součástkám, zbytkům spalování z továren, vytápěcích jednotek, výfuků aut. Směsice prachu a vody zmrzne a padá k zemi. Jelikož vločky nepadají z velké výšky, namísto hexagonálních tvarů vzniknou jen hroty. Sníh je jemnější a víc k věcem přilíná. Vypadá to sněhově, ale je to podivné.
K dokončení sněhové zkušenosti jsem se po příjezdu vydala na koncert: orchestr Berg v Praze hrál dílo Sníh dánského skladatele Hanse Abrahamsena, 10 kánonů pro 9 nástrojů, z let 2006-2008. Sníh evokuje stopy a hry ve sněhu, sněhovou bouři, skrýš v lese, pojednává o zrychlování času. Na konci představení se objevil k úžasu publika umělý sníh padající ze zařízení upevněných u stropů (dost reálný dojem, a právě proto přízračný). Ráno v Praze začalo sněžit, užasle jsem to pozorovala z balkónu žižkovského bytu kamarádů Michala a Sáry (tady už má přeci být jaro). Ještě jsem byla duchem v Mustarindě.
Chlapeček a Dálka
Naše hra v kuchyni Mustarindy: Jacek se ptá, a mami, co chceš vědět z budoucnosti? A odpovídá mi.
Já: Kde se schovávají všichni sobi?
Jacek: V lese, kde nejsou lidi.
Já: Co si myslí tahle fialka?
Jacek: Že je tu velká zima.
Já: Co si budeš pamatovat z tohohle výletu do Finska, až budeš velký?
Jacek: Tenhle kávovar!
Jackovi ve Finsku říkali Jaska, což je zkrácenina jména Jaakko. Společně jsme prozkoumávali krajinu na dálku: pozorovali jsme stromy, kreslili je, obdivovali, četli o nich, přemýšleli a snili o nich, představovali jsme si je, procházeli jsme opatrně mezi nimi, hráli jsme si vedle nich. Náš sněhový domeček měl na konci pobytu pět pokojů (kuchyň, obývací pokoj, mámy pokoj, koupelnu, čítárnu), některé se střechou. Sněhovou saunu už jsme postavit nestihli. Snad příště. Ovšem objevila se představa a návrh opravdové (mobilní) sauny s kavárnou a čítárnou.
Také jsme se trochu učili finsky a vynalézali další jazyky. Třeba ptačí jazyk. Jacek se navíc učil létat, dokonce si vyrobil i maličká křidélka z papíru. Finská mytologie je ostatně hodně spojená s ptáky. Věřili, že svět vznikl tak, že explodovalo vejce vodního ptáka. Obloha byla jeho horní skořápka, nebo byla obloha stanem, podpíraným sloupem na severním pólu, pod polárkou. Země byla plochá a na jejím okraji se nacházel Lintukoto, dům ptáků, kde ptáci žijí přes zimu. Mléčná dráha byla Linnunrata, cesta ptáků, kudy cestovali ptáci do Lintukoto. Ptáci přinášeli člověku při narození duši a v okamžiku smrti si ji brali zpět. Někde měli v domech dřevěné figurky ptáků, zabraňující tomu, aby duše ve spánku odletěla (sielulintu).
Na cestě na sever je něco zvláštního, člověk jako by se zklidňoval. Zima a bílá barva. Opuštěnost. Respekt k okolní zamrzlé krajině. Uvědomnění si závislosti na zdrojích. Uvědomnění si podstaty. Očištění. Respekt k ostatním, kteří se mnou sdílí stejné podmínky. Možnost samoty. Možnost komunikace. Rozšíření komunikace směrem k jiným než lidským bytostem. Tušení dalších možností.
Nejkouzelnější kniha o tom, že aby se člověk mohl cítit doma šťastně, je někdy zapotřebí dálky, je Chlapeček a Dálka Daisy Mrázkové. Chlapeček žije sám v chaloupce na Vysočině, okouzlují ho sněhové krystalky, stromečky celé pod sněhem, kterým kouká jenom špička, větve s pěknou jinovatkou. Dálka ho vezme na výlet vysoko nad zemí. Vidí tolik sněhu, jako nikdy předtím, ledovce, rampouchy, severní pól. Jemu ale sníh a rampuchy u jeho domečku připadají krásnější a prosí Dálku, ať ho vrátí zpátky. Ale zároveň ji žádá: „Nechoď daleko, prosím tě, Dálko, chtěl bych tě mít pořád blízko sebe.“
A nakonec malý tematický čtenářský seznam:
Časopis Cabinet – číslo The North (podzim 2015) – vše o severu, archivu ledu, cestách na póly, sněhu…
Časopisy, které vydává Mustarinda.
Marcus Sedgwick – Snow – esej o sněhu.
Anna Lowenhaupt Tsing – The Mushroom at the End of the World – příběh houby matsutake a na jejím příkladu zkoumání schopnosti přežití v poničeném prostředí, kde už neplatí žádné jistoty, již není možné věřit příběhům o pokroku a růstu, příběh o přežití v nejistých podmínkách, v paralelních a prolínajících se příbězích, ve vztahu s ostatními (druhy).
Sanna Hukkanen a Inkeri Aula – Metsänpeito – komix na téma zmizení v lese vzniklý částečně v Mustarindě ve spolupráci ilustrátorky a antropoložky
Malachy Tallack – 60 Degrees North – travelog po 60. rovnoběžce, aneb jak se člověk musí někdy vydat kolem světa, aby nalezl domov
Gregory Sander – Zimní ryby – povídka Protisvětlo se odehrává ve Finsku, všechny spojuje Baltské moře (díky Sáře za půjčení).
Han Kang – The White Book – melancholická a poetická kniha o bílé barvě, chybění, ztrátě, smrti a zklidnění…
Daisy Mrázková – Chlapeček a Dálka – v novém krásném vydání od Baobabu.
a samozřejmě Mumínci Tove Janssonové, v tisíci podobách!
